TOKIO HOTEL

Bill vypráví

Bill

Nedělalo mi nějaký problémy být sám- naopak! Ve školce byly malý domečky nebo hebký přístřešky kam člověk mohl chodit se svými kamarády. Něco takovýho sem už tenkrát nechtěl. Mnohem radši sem chtěl zůstat celej den doma. Ze školy se mi chtělo taky úplně zvracet. Ale bez toho by člověk v životě neobstál. Proto sem tam chodil.

Jsem tak šťasný, že mám svou matku. je pro mě strašně důležitá. Vždycky nás s Tomem podporovala. Taky v hudbě! Dřív k nám dokonce vozila celej band. To bylo hustý, ale doma sme měli i jistý pravidla a hranice. Ale to vůbec nebylo špatný. První tvrdá rána byla, když se naši rozvedli. To nám bylo šest. Byl to divnej pocit vědět, že tatínek už s náma nebude bydlet. Tenkrát to bylo strašný. Ale teď už s tim nemam žádnej problém, už jim mnohem víc rozumím. Horší je, když jsou spolu rodiče jenom kvůli dětem.

S mojí matkou bylo vlastně vždycky všechno super. Jen jednou na nás byla pořádně naštvaná a mrzutá. Bylo to na rodičáku ve škole. Tam si na nás ( na Toma a na mě) všichni rodiče stěžovali. Dokonce kvůli nám chtěli vzít svoje děti ze třídy! To mamce nepřišlo moc hezký. Ale rodiče ostatních dětí na vesnici byli jenom maloměštáci. Jasně sme jim nevadili. To sme mohli vždycky večer zůstat dýl venku. To bylo krutě cool. Já sem to ale nikdy nevyužil, nikdy sem domů nepřišel opilý a nevyblil se matce u nohou.

Kdo ještě nás podržel? Naši prarodiče. A ještě dnes jsou babička s dědečkem naši největší fanouškové. Oni zaznamenávají všechno, co o nás běží v televizi a kupují všechna BRAVO! Na ně se můžu vždycky spolehnout!

Ve škole to bylo docela jiné: Tam sme s Tomem měli jen jednoho nejlepšího kamaráda Andrease. S ostatními jsem nechtěl trávit svůj volný čas. Všechno to byli chytrý sráči a šprti. Kromě toho mi nadávali do teploušů a citlivek. Ale mě to bylo jedno- a dneska sem totálně nad věcí. Měl sem jenom jedinej zájem: hudbu. A dneska je to pořád stejný.

Když mám někdy volno, lehnu si na pohovku a koukám na televizi. Nebo pořádám párty. Jednou sem to zkoušel s jízdou na koni. i když mám příšernej strach z koní. Naštěstí se mi nic nestalo. Nikdy sem ještě neměl nějakej hroznej úraz. Jenom jednou sem musela zůstat tejden v nemocnici. Vlastně ne nadarmo, komár mě píchnul do ucha. Na to sem alergickej. Přišlo mi úplně úžasný, že za mnou Tom každej den chodil.

O Tomovi